Buzerace nebo svoboda?

Myslíte si, že autorská díla mají být v době, kdy je kopírování snazší než koupě nadále chráněna před šířením a to všemi dostupnými zákonnými (či dokonce nezákonnými) prostředky? Nebo byste naopak uvítali, kdyby jste si mohli bez zbytečných překážek stáhnout z internetu album své oblíbené kapely a o výši odměny rozhodnout sami?

Dříve bylo kopírování děl náročné. V klášterech se opisovaly knihy, žáci mistrů malířů vytvářeli kopie jeho děl, hudba zaznamenat vůbec nešla. Následně přišly nové techlologie – knihtisk, fotografie, fotokopie, gramofony a náročnost výroby kopie se postupně snižovala. Dnes už jsme zašli tak daleko, že domácí zhotovení kopie je záležitostí sekund či minut a trochy elektrické energie. Není se čemu divit, že to nakladatele děsí a činí proti tomu opatření. Jak tvrdá opatření jsou ještě v pořádku? Vždyť zasáhnou všechny a poctivé nejvíce. A jaké ochrany proti kopírování se vlastně používají?

U spousty nosičů (CD, DVD) se používá příznak, že je disk chráněn proti kopírování a kopírovací programy to většinou respektují (třebaže nelze fyzicky znemožnit kopírování dat). Krom toho se investují spousty prostředků do vyvíjení různých ochran proti kopírování (jejich prolomení obvykle stojí mnohem méně úsilí).

Software je obvykle chráněno sériovým kódem, což je ta nechutná změť čísel, kterou se hodí neztrácet. Někdy je také nutná aktivace přes internet. Hry mohou vyžadovat přítomnost disku v mechanice. Obecně je snazší před kopírováním chránit software, než data – program se nenechá pasivně přehrávat a v případě, že nesouhlasí se spuštěním, jej dokáže přesvědčit jen crack. Operační systém Windows XP (možná i další) je v OEM verzi vázán na hardware (otázkou zůstává, kdy se výměnou komponent ze starého počítače stává nový, vazba je ale nejsilnější u základní desky).

Hudba je snadnou kořistí. OSA proto místo ochrany rovnou vybírá poplatek (čímž okrádá nevinné). Na internetu nekvalitní WAV s Digital rights management prohrává boj s MP3. Zajímavé je, že společnost Sony BMG zašla až tak daleko, že jimi distribuované audio CD nainstalovalo do počítače virus, který zamezoval kopírování (a usnadnil pobyt jiným virům). Online rádia či videa není vyloženě snadné zaznamenat (ale data proudí a stačí je něčím odchytit).  Filmy na Blu-ray a HD-DVD discích musí být šifrované, což zbytečně zatíží počítač. Celkem kuriózní ochranou je očerňování pirátů před blokem trailerů.

Je ale zřejmé, že tyto ochrany nijak nemohou vyřešit, co se s dílem bude dít, až opustí chráněný kotouč. Stačí pár lidí, pro které je louskání ochran koníčkem a o něco více takových, kteří jejich vědomosti budou nadále využívat. Pak netrvá dlouho, než je filmem, albem či hrou zaplaven internet navzdory tomu, že byla vyvinuta za spousty milionů dolarů nová ochrana ... Boj s piráty není možné vyhrát technologicky. Nahrávací a distribuční společnosti ale mají silnější páku na zákonodárce než piráti a boj tedy probíhá soudní cestou. Takže pak např. matka samoživitelka dostane milionovou pokutu za to, že její syn umístil jedno hudební album na internet.

Mám ale takovou téměř utopickou představu budoucnosti (tentokrát vítězí idealismus nad pesimismem). Díla budou volně šiřitelná a snadno dostupná na internetu. Odměna autorovi bude takřka samozřejmostí, přičemž každý přispěje kolik uzná za vhodné. A pouze komerční využití bude omezeno zákony. Bylo by naivní myslet si, že toto zavedou nahrávací a distribuční společnosti, u autorů ale jistou jiskru naděje vidím. Existuje spousta volně šiřitelného software a viděl jsem už i několik MP3 alb (například Pražská pálená od Jarka Nohavicy). Doufám, že až budu mít děti, nebudu se muset bát obří pokuty za to, že něco šíří.