Na tuto otázku se mě občas někdo zeptá a sám sebe jsem se na ni ptal mnohokrát. Ten, kdo byl vychováván v křesťanské rodině, si tu otázku dřív či později začne klást. Pokud byl zfanatizován, tak ho ta otázka trápí o to víc, že si myslí, že je hříšná.
Když se narodí křesťanským manželům dítě, obvykle slibují Bohu, že dítě budou vychovávat jako křesťana. Už v raném dětství jsou mu představeny Boží ideály a jeho láska k lidem. Pak se dostane do školy a tam se dozví, že se vyvinul z opice a říká paní učitelce, že to je lež. Uplynou roky, přijde puberta a adolescence a člověk začíná myslet kriticky. Ví už o existenci spousty jiných křesťanských denominací, jiných náboženství i ateismu a přemýšlí, proč právě Hospodin.
Když jsem chodil na gympl, spolužáci zpochybňovali moji víru. Moje reakce byla, že jsem hledal důkazy na podepření své selhávající víry. Tyto důkazy měly ukázat, že nade všechny pochybnosti je to pravda. Ale problém je, že víra není zdaleka jen o faktech. Nedá se dotáhnout do laboratoře a pitvat, zkoumat pod mikroskopem a měřit.
Pokud se člověk neřídí hesly jako „tolik na to nemysli” a neubíjí svůj zdravý rozum dogmaty, emocemi či alkoholem, pak časem dojde do bodu, kdy musí dát pochybnostem volný průběh. A tady je víra zranitelná, neobrněná krunýřem fanatismu ani pochybnými důkazy, a je zkoušena vlastním rozumem. Pokud je rozporuplná, člověk o ni přichází a musí radikálně změnit svůj život nebo žít jako pokrytec.
Víra nestojí na pevných důkazech. To, na čem stojí, by se dalo nazvat pouhými představami. Nedává ani jasnou a vědecky přesnou odpověď, jak se co stalo, kdy to přesně bylo a kolik andělů se vleze na hlavičku špendlíku. Víra dává odpovědi na otázky o smyslu života a důvodu, proč je dobro a zlo, a na otázku, co bude po životě. A každé náboženství nabízí jiné odpovědi.
Já věřím, že Bůh je dobrý a to ze dvou důvodů. Pokud je Bůh zlý, pak nevím, jakou může mít radost z toho, že něco tvoří a následně to ničí. V souladu s křesťanským představením boje dobra a zla věřím, že dobro je tady navždy. Oproti tomu zlo je pro dobro jen parazitem, ne symbiontem, a bude odstraněno. Nevidím žádný smysl nebo vnitřní integritu v existenci zlého Boha.
Druhý důvod pak je, že i pokud je Bůh zlý, nemám důvod zlému Bohu sloužit. Nemyslím si, že má velký význam, zda Boha pojmenuji Hospodin, Alláh nebo Manitou. Lidé uctívající stejnojmenného boha mohou ve skutečnosti každý uctívat někoho jiného a lidé uctívající boha různého jména mohou uctívat téhož. Pokud je Bůh zlý, pak mu nehodlám sloužit a páchat zlé skutky. Pokud bych vůbec za to dostal odměnu, určitě by si zlý Bůh dal záležet na tom, aby měla hořkou pachuť.
Věřím, že Bůh nás stvořil jako svobodné bytosti s možností se rozhodnout. Rozum je Božím darem a pochybnosti nejsou nic satanského. I ve vědě každý neúspěšný pokus o vyvrácení teorie činí tu teorii silnější a pevnější. A u víry tomu není jinak. Pochybujeme, tedy jsme lidé. Sami se rozhodujeme, čemu chceme věřit.
Závěrem citát o naději, která je víře blízce příbuzná: „Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne.” — Václav Havel
