Poprvé na marodce

Kontrola. Jsem poprvé v životě na neschopence a už toho začínám litovat. Říká se, že nejlepší lékař je spánek. Jenže, jak má člověk klidně spát, když může kdykoli namátkou zazvonit u dveří hyena, jejíž živobytím je, že lidem ničí kariéry?

Většina služeb pro lidi jde s dobou. Obvykle, když doručují nebo navštěvují, berou si i kontakt na mobilní telefon. Kontrolu ovšem těžko nazvat službou. Jde spíše o něco zhruba tak příjemného, jak všechny úřady dohromady a osina v zadku k tomu.

Před chvílí jsem se dočetl, že nejčastější „výmluva” provinilců je, že usnuli a neslyšeli zvonek. To jim žádný ouřada neuvěří, protože přece správný marod by ve strachu z kontroly ani oka nezamnouřil, natož usnul. Pokud už musí ležet, přesune si postel na chodbu, aby slyšel zvonek zcela zřetelně a mohl na posteli nadskočit pokaždé, když někdo zazvoní. Hlavně by se ale neměl v žádném případě koupat, ať kontrola není ochuzena o čichové vjemy.

Jsem opravdu zvědav, co je to za lidi, kteří jsou ochotni dělat takovou odpornou práci. Marod aby se cítil jako Damokles, když usedl na trůn svého krále. Možná je uvidím Na vlastní oči. První den nepřišli, to prý ani nechodí, možná dnes? Snad je uslyším, zvoní prý velice krátce a utíkají od dveří skoro jako děti při „zvonkohře”.

Připadám si asi tak v klidu, jako zločinec na útěku. Prý mám dodržovat „klidový režim”, to bude těžké. Doma se nacházím často i když nemarodím, a když jsem marod, tak z domu nevyjdu jak je týden dlouhý. Přesto je možné, že mě tady kontrola nenajde, ona totiž nějak důkladně nehledá. Pro ně není úspěch, když najdou, ale když nenajdou. Příště asi raději nemoc řešit dovolenou nebo prací z domu, ale na to jsem zatím v práci moc krátce.

Začínám závidět vězňům odpykávajícím si trest domácího vězení jejich elektronické náramky.